Hlavní město
Ráno si nacpu pyžamo a ostatní svršky do kufru. Mívám trochu problém s tím, když se má mých osobních věcí dotýkat nějaká cizí osoba. Navíc zde pokoje uklízejí výhradně muži. Muži pracují iv kuchyni, v obsluze, za recepčním pultem. Právě těch obléhají hledáním našeho navigátora. Nikdo o ničem neví. Dáme si vytočit telefonní číslo do půjčovny -,, GPS not available "... Tak to se nám to pěkně začíná. Do města si bereme raději dva taxíky. Provoz je dost hustá a chaotická. Ammán je velmi staré město, zmínky o něm jsou již v Bibli. V roce 635 se dostal pod arabskou nadvládu a byl důležitou zastávkou na obchodních a karavanových cestách. Rozkládá se na 19 pahorcích s nadmořskou výškou od 700 do 900 metrů se skalnatými svahy, které jsou zastavěné světlými nižšími domy. Svahy se svažují k centru města, kde se rozkládá Náměstí krále Fajsal. Zde si podíváme zbytky římského divadla, do kterého se vešlo 6000 diváků.Hlavní turistickou památkou je však citadela, ze které máme nádherný výhled na celé město, ze všech světových stran..Upoutala nás velikánská jordánská vlajka, která díky svým rozměrům nevlála, ale se jen elegantně vlnila. Jinak mají své zástavy nacpané všude. Citadela je velký komplex se zbytky opevnění, chrámů a paláců. Nachází se zde i archeologické muzeum, kde mají takové zvláštní sochy - vypadají jako mimozemšťané, jsou zhotoveny z páleného vápna a pocházejí z roku 6500 před naším letopočtem! Opět si bereme taxi, zastavujeme při rušném tržišti a při mešitě, ale dovnitř nás nechtějí pustit, je pátek - den velkých modliteb. Jiné významné památky z minulých století v Ammánu nejsou, buď je zničili cizí armády nebo jejich zničil čas.Taxikář Ahmed se tváří jako náš velký kamarád, umí se trošku domluvit rusky, páté zatáčce nás už zve k sobě domů na čaj. Uctivě odmítneme.Pouštní hrady Azraq, Amra, Kharanah
Po krátkém oddechu v hotelu konečně nasedáme do našeho minivanu. Bez navigátora, vyzbrojeni jen mapou, odvahou a odhodláním, že trefíme tam, kam chceme: k hradům v poušti Badia. Odbočujeme na cestu, která je hlavní spojnicí Jordánska se Saúdskou Arábií. V Azraq, což je naše první zastávka, se cesta odklání do Iráku. Že jsme správně a blízko, poznáváme podle toho, že zde většinou setkáváme cisterny, prázdné nebo naplněné iráckou ropou. V poušti kolem se nachází několik hradů z raní arabského období, jejich původní účel není zcela jasný. Jedna skupinka historiků tvrdí, že to byly letní sídla (nač bych si budovala letní sídlo na poušti, kde jsou ještě větší teploty?), Podle jiných to byly místa pro setkávání kmenových vůdců nebo odpočívadla pro karavany. Azraq je postaven z černého bazalitu, posledním známým obyvatelům byl Lawrence z Arábie. Kamenné dveře váží jednu tunu, stále se dají otevírat, strážce nám ukazuje, kolik námahy třeba, aby je zavřel a čeká, že ho za tento výkon odměníme bakšišem.Další hrad Amra je pod ochranou UNESCO, a to kvůli unikátním freskám, které jsou sice v dost špatném stavu, ale i tak se dají rozpoznat celé houfy postav, mezi nimiž jednoznačně vynikají polonahé tanečnice. Něco takového jsme nečekali. Vždyť v arabských monumentech se nesmí zobrazovat žádné figury, natož s odhalenými ňadry! Slunce se přibližuje k horizontu, ještě chceme stihnout jeden hrad. Na místo dorazíme před pátou, už nás u vchodu do areálu odmítají pustit dovnitř. Blondýny zkusí zapracovat. Strážci se rozehřejí v očích takové zvláštní ohníčky a mobilem zavolá kámošovi při bráně hradu. Můžeme jít.
Hrad Kharanah má tvar velké kostky s věžemi v rozích a uzoučkých okénky. Ve všech hradech jsme se pohybovali na vlastní pěst, žádné zátarasy ani zábradlí. Pokud se uklouznout, máš smůlu. Při bráně už netrpělivě prostupuje hlídač. Těší se sice na bakšiš, ale už by byl rád doma. Slunce za chvíli zapadne a na poušť sedne hustá tma.Odcházíme, chlapík v galábiji (dlouhá košile) zamyká za námi hrad, možná na sedm západů ... Čeká nás nejtěžší úkol dne: najít náš hotel. Přes den jsme si vůbec nestihli uvědomit, jaký je Ammán velký. Beznadějně se motáme po jeho ulicích, po některých dokonce několikrát. Když spatříme při cestě odstaveno auto s policisty, naději oživne.Ale jen na chvíli. Policisté nevědí ani slovo anglicky. Zastaví proto další auto a jeho řidič nám dělá tlumočníka. Nasměrují nás, ale o chvíli se už zase motáme. Politici na dopravních značkách házejí na nás škodolibě své předvolební úsměvy.Zastavujeme při jednom obchodě s potravinami. Na pult rozložíme mapu, kolem nás se shluknou prodávající i kupující (samí muži), velmi živě diskutují a v očích jim hoří takové zvláštní ohníčky ... Arab vám nikdy neřekne, že neví. Že je to tak nebo tak, ale: že je to tak a lze i tak . Z jejich protichůdných odpovědí se už vůbec nevyznáme, když nám chce jeden pomoci svým navigátorem v mobilu, kde jsou všechny názvy ulic jen po arabsky, tak už fakt nevíme, zda si z nás utahují nebo co. Nakonec ten nejaktivnější řekne, že tu má bratra a on jde tím směrem, tak abychom šli za ním. Raději si ještě nakoupíme nějaké potraviny pro případ, že dnešní noc strávíme blouděním po ammánském ulicích. ,, Pronásledování "bratra prodavače v chaotické provozu bylo náročné, když jsme se odpojili, zase jsme zabloudili, ale nakonec jsme se přece jen do hotelu dostali. Ještě si zkoušíme vybavit namísto snídaně balíčky, protože ráno musíme velmi brzy vyrazit. ,, No problem, "tvrdí nám všichni chlapi v restauraci hotelu a v očích jim plápolají ty zvláštní ohníčky. Už ale víme, co to znamená. Budou balíčky?Možná ano a možná také ne. Inšalláh - ať se stane vůle boží .
Výlet do Petry
Balíčky nebyly. Číšníci a kuchaři oživovali a teprve pomalu otevíraly oči, když jsme my už stáli nachystaní při autě. Abychom do Petry vzdálené 300 km dorazili co nejdříve, zvolili jsme si dálnici. Cesta byla dost jednotvárná a prázdná. Stále jsme se v duchu ptali, kde jsou všichni ti turisté? To dnes nikdo necestuje do Petry? Těsně u cíle se země dramaticky změnila. Před námi bylo skalnaté pohoří, které v sobě po staletí ukrývalo ztracené město. Zaparkujeme a s hrůzou zjistíme, že na parkovišti stojí nekonečná řada turistických autobusů! A to i přesto, že se brány do Petry otevřeli jen před nějakou čtvrthodinkou..Vstupné nám vyráží dech: 50 dolarů!Žádné smlouvání, žádné slevy pro studenty. Muži v pokladně vědí, že každý zaplatí, protože každý chce vidět jedno z nejtajuplnějších míst na Zemi. Petra vám své památky servíruje hned od začátku po vstupu do areálu: hrobky, zbytky příbytků ve skalách. Po několika metrech vstupujeme do úzké trhliny, která se nazývá Sik, v nejširších místech měří pět av nejužších jen dva metry. Abychom viděli oblohu, musíme hlavu pořádně zaklonit, skalní stěny se zvedají do výšky 200 metrů. Téměř všude jsou stopy lidské tvořivosti: kus nějakého reliéfu, okna či schůdků. Udržet takovým nejistým pocitem, určitě to znáte, jako když si nejprve přečtete knihu a pak jdete do kina. Také o tomto místě jsme hodně četli, viděli ho na fotkách v ilustrovaných i odborných časopisech, v dokumentárních a hraných filmech ... Po 1200 metrech se průchod končí a před námi se otevírá zázrak, kvůli kterému sem každý rok putují tisíce návštěvníků. Do stínu vysokých skal vstoupí mystický pruh světla a v jeho paprscích se zjeví kamenný chrám.Nejznámější štěrbina na světě nám právě odhalila nejfotografovanější památku Petry - Pokladnu (Khazneh). Stejný pohled se naskytl také Harrisonovi Fordovi, kdy se jako Indiana Jones vydal v Poslední křížové výpravě hledat svatý grál. A stejný obraz viděl i švýcarský dobrodruh Johann L. Burckhardt v roce 1812. V arabském převlečení přesvědčil místních beduínů, aby mu ukázali ukryté skalní město. Tak se znovuobjevili hlavní město dávné říše Nabatejců. Pokladna je vytesaná do kolmé pískovcové skály.Na prostranství před ní je rušno. Stanů se suvenýry, turisté z celého světa, beduíni, ozbrojení strážci, velbloudi, osli a koně. Někdo by mohl namítat, že se tato mela nehodí na toto téměř posvátné místo. Ale Petra nebyla nikdy mauzoleem, celá atmosféra svým způsobem připomíná časy, kdy byla velkým obchodním střediskem.Křižovaly se zde cesty, po kterých se přepravovalo koření, hedvábí, myrha, stříbro i asfalt. Nabatejci byly nomádský arabský kmen ze Severní Arábie a v Petře zanechali hrdou stopu svého přebývání na této planetě.Pokladna bez pokladu
Pokladna je krásné dílo a neublížili jí naštěstí ani kulky beduínů, když se chtěli dostat dovnitř k ukrytému pokladu. Poklad tu však nebyl a není, stavba byla původně hrobkou.To, co je na ní tak vzácné, je její symetrická fasáda, která se podle toho, jaká část dne zrovna je, barví do různých odstínů.Pokračujeme dále na Ulici fasád, což je soustava 40 skalních hrobek. Fascinuje nás fakt, že Nabatejci se při výstavbě nesnažili zkrotit přírodu, ale se jí dokonale přizpůsobily, jejich stavby tvoří nedílnou jednotu se skalami, z nichž byly vytesány, vlastně jakoby byly jejich pokračováním. Někde nám ani není jasné, kde končí přírodní výtvor a začíná dílo člověka. Bizarní, vrásčité skály, neskutečné formace a úžasné barevné odstíny: od červené, růžové, oranžové až po tmavě červenou nebo dokonce tmavohnědou, navíc protkané bílými pásy. Vcházíme do centra bývalého města, které překvapí svou rozlehlostí. Je tu divadlo pro 8000 diváků, sloupy, brána, zbytky velkého chrámu, před nímž jsou popadané sloupy jako nakrájené kolečka salámu. V době svého rozkvětu měla Petra 30 tisíc obyvatel.Kosmopolitní charakter ovlivnil její kulturu i architekturu. Když se obchodní cesty začaly přesouvat jinam, město ztrácelo na svém významu. Zkázu dovršilo zemětřesení v roce 363, ze kterého se již Petra nikdy nevzpamatovala. Nabatejci vymizely z dějin. Kam oko dohlédne, všude ve skalách najde po nich stopy. Jedinou zachovanou volně stojící budovou je Palác faraónovy dcery. Aha, zapomněla jsem vám říct, to byl ten faraón, co pronásledoval Mojžíše. Poklad, což s sebou tahal, byl stále těžší, proto ho ukryl ve velké urně, která zdobí průčelí stavby a podle toho dostala pak pojmenování - Pokladnice. Později faraóna začala zdržovat zase jeho dcera, tak jí postavil tento palác.Ve stínu jeho stěny si rozložil stan mladý beduín s havraními dlouhými vlasy a s očima jako uhel. I v těchto očích byly ohníčky, ale trochu jiné. Toto byly hotové plameny jeho divokých nabatejských předků, kteří přepadávali a okrádali karavany. Teprve později jim došlo, že větší zisky a ještě k tomu bez námahy jim přinesou poplatky, které začaly vybírat od obchodníků projíždějících městem. Poskytovaly jim za to nocleh, pohoštění, vodu a hlavně ochranu. Dávní předkové říkali bohům nářečím, prodavač s uhrančivým pohledem mě překvapil perfektní angličtinou. Vysvětlil mi, že stříbrné šperky, které prodává, vyrábějí ženy beduínů v rámci projektu na zlepšení jejich životních podmínek.No, všechno jsem mu nevěřila (ohníčky. ..), ale i tak jsem si koupila náramek a náušnice pro dceru.Na oslech do kláštera .Druhou nejznámější památkou Petry je Klášter (Al-Deir). Pojmenování pochází také až z pozdějšího období. Ke Klášteru třeba šlapat dobrou hodinu do kopce. Obáváme se, že máme málo času, o čtvrté budou zavírat areál. Přistupujeme na radikální řešení: pronajímáme si osli. Já, která jsem v životě neseděla ani na koni ... Jen co se otřepem na to ubohé zvíře, začne osel prdět. Promiňte, ale není na to jiné slovo.Nejprve jsem si myslela, že to kvůli mé váze, ale o chvíli už prdeli všechny. A kdyby jen to. Jak osli pochodovali, vypouštěly ze svých útrob zbytky oběda. Za takového zvukového i čichového doprovodu jsem se vydala na jednu z nejdobrodružnějších cest v mém životě. Nemám z ní ani jednu fotku, oběma rukama jsem křečovitě svírala otěže a můj zrak se fixoval na prostor mezi oslíma ušima jako když míříte a díváte se do hledáčku. Z levé strany jsem odřela koleno o skalní stěnu, na pravou stranu jsem se nedívala raději vůbec, protože tam byla roklina, místy dost hluboká.Už po prvních krocích se jednomu oslíkovi podlomily přední nohy a můj spolužák udělal salto vpřed, byli z toho odřeniny, ale foťák naštěstí uchránil. Občas jsme šli po schodech, někdy pořádně strmých, občas po hladkých kluzkých plochách, ale i po ostrých zatáčkách a cestičkách tak úzkých, že jsem se bála, že některého ze scházejících turistů shodím. Nejhorší bylo, když se tři osli najednou začali tlačit a předjíždět právě v takovýchto úzkých úsecích. Žádné domlouvání nepomáhalo, a přitom jsme to zkoušeli v několika jazycích, tak jsme se jen smáli a strašně pípaly. Až tak, že turisté namířili objektivy svých fotoaparátů na nás, a ne na přírodní scenérie Petry. Celou trasu za námi utíkal vozka. Když se některé zvíře zatnul, chlapík ho švihl, osel se rozběhl jako vstřelena a my jsme pípaly ještě více.Strastiplná cesta trvala asi půlhodinu. Poslední část výstupu už musel každý po svých.Klášter se podobá Pokladnu, ale přece je jiný. Je zbarvený do žluta a jakoby ze skály vystupoval. Má největší fasádu, širokou až 50 metrů. Vyšlapeme ještě na nedalekou rozhlednu, abychom se pokochali pohledem na majestátní okrově-hnědé skalní masivy, které jako němí svědci střeží tajemství dávné historie. Je tu malý přístřešek, kde si lze dát čaj, a nechybí ani jordánská zástava.Z vyhlídky vidět i beduínskou vesnici. Žádné chatrče ani stany, ale solidně domy.Beduíni si zjevně polepšily, už nekočují po poušti. Byznys s turisty vynáší stejně dobře jako kdysi hlídání či přepadávání karavan ... Kdesi v dálce vidíme i místo, kde je parkoviště s naším autem. A s autobusy. Petra je ale taková rozlehlá, že všichni turisté se rozptýlili a místo nepůsobilo přelidněné. Pomalu začínáme sestupovat. Po cestičce, po které jsme se vezli na oslech. Nevycházíme z údivu, že jsme to přežili my i ty zvířata. Pronásleduje nás několik beduínských dětí. O chvíli se bude zavírat, tak třeba prodat ještě alespoň jeden barevný kamínek, pohlednice, obrázky, cetky-kočky.Nebo se alespoň za žvýkačku nechat vyfotit. Ještě si prohlédneme komplex čtyř významných hrobek, které mají podivné názvy: palácových, urnový, Hedvábná a Korintská. Každý badatel, který v minulých stoletích do Petry přijel, zaznamená do mapy nějaký nový objekt a pojmenoval ho tak, jak se mu zrovna zachtělo. No třeba říci, že fasáda Hedvábné hrobky opravdu připomíná kus vzácné, umělecky zbarvené látky.Jenže tím umělěckým malířemm byla samotná příroda. Když jsme procházeli ráno kolem Pokladny, byla růžovo-červená. Za celý den šlapání jsme se i my tak zbarvily, všude máme nános růžového prachu. Pokladna se nyní začíná barvit do hněda. Vcházíme do Siku a ještě se otočíme, abychom si naposledy vychutnali ten známý pohled ve štěrbině. Sbohem, Pokladnice! I dnes do tebe zapadne slunce - obrovská mince času. Cítíme se bohatí, i když jsme žádný poklad nenašli. Odnášíme si bohatství zážitku, které nám už nikdo nevezme, vzpomínky, která nevybledne ani po letech.Z Petry jsme se přesunuli do hotelu u Mrtvého moře. Ráno jsme se hned vrhli do jeho vod a spolu se skupinkou ruských (jakých jiných?) Turistů jsme řádili jako malé děti.Ještě prosím vyfotit na břiše se zdviženýma nohama a nyní jako sedím a čtu noviny ...tělo se odmítá ponořit, přesolené more ho vytlačuje na svou hladinu. Následuje povinné natírání černým bahnem. Chlapík s kolečkem doplňuje kontejner čerstvými zásobami. Už jsme si zvykli, že všude pracují pouze muži, ale překvapilo nás nové povolání: sprchový nohou. Před vstupem do hotelového bazénového komplexu třeba opláchnout poslední zbytky bahna. Cesta podél Mrtvém moři se všelijak klikatí, moře má krásnou modrou barvu, ohraničenou bílými vysráženinami soli.Zastavujeme u přírodní rezervaci Wadi Mujib, 410 metrů pod úrovní moře. Je to úžasný kaňon s vysokými skalními stěnami. I zde se příroda odvázala a její zázračný štětec vykreslil na skalách fantastické graffiti. Kaňonem protéká řeka, chvíli se brodíme, pak zase obouváme boty, a tak stále dokola, dokud přijedeme za velkou zatáčku. Dále jít nemůžeme. Hladina řeky prudce stoupá, později se třeba brodit až po pás ve vodě. Na to nejsme patřičně vybaveni a nemáme ani tolik času. Čekají nás ještě horké prameny, které se valí ze skal a v nichž koupal už Herodes, kostel v Madabě se světoznámou mozaikovou mapou Svaté země, a také vrch Nebe, kde je údajně pohřben Mojžíš - velká osobnost tří světových náboženství. Odtud Mojžíš uviděl zaslíbenou zem, my máme bohužel opar, vidno pouze k břehům Mrtvého moře. Přesto je celé toto území nabité úžasnou energií, kráčíme po místech, kde se doslova vařila historie a které i dnes mají výjimečný strategický význam. Blíží se pátá hodina, slunce zapadne, nastane tma.Jelikož většinu jordánského území tvoří poušť, tma je opravdu pořádně černá. Co s načatým večerem? Původně jsme si mysleli, že čas do odletu letadla strávíme v Ammánu, ale po zkušenostech z prvního dne rychle pouštíme tento plán z hlavy.Vracíme se raději do Madaby. Procházíme se po jejím uličkách. Upoutal nás výklad pekárny, kde se na běžícím pásu vezou krásné nafouknuté arabské chleby. Vůně nás vtáhla dovnitř. Jsou tu jen samí muži - pekaři i nakupující, muži, kteří se zde zastavili cestou z práce. Nejdelší řada stojí na chléb, ten, co jsme viděli ve výkladu, ale co to, prodavač vezme nafouknutou placku a prudkým úderem pěsti ji zploští. Všichni nakupují nejméně 10 kusů, kdyby chleby zůstali nafouknuté, nevešly by se do igelitek.Z Madaby jsme odešli ještě jednou do horkých lázní, které jsou otevřené do půlnoci.Kromě pramení vody a hluboké tmy zde kromě nás už nikdo nebyl. Vykoupali jsme se, poseděli a zhodnotili zážitky. Zbývala už jen cesta na letiště, vrátit auto, nasednout do správného letadla, přistát v Budapešti, autem se odvézt do Prahy a odtud autobusem do Vídně. Za 24 hodin vystřídat čtyři hlavní města ...
Žádné komentáře :
Okomentovat