Minulé léto jsem strávila v Svaté zemi, tedy v židovském státě. Pracovala jsem jako neplacený dobrovolník za stravu a ubytování ve vesničce Binyamina, která leží přesně mezi Tel Avivem a Haifa (prvním a třetím největším městem Izraele). Zařízení se jmenovalo The Solar Garden, čili Solární zahrada. Oficiálně to bylo edukativní středisko na vzdělávání mladých a neoficiálně to byl jeden obrovský Balagan (to je hebrejský výraz pro kompletní nepořádek :).Během mého působení se tam vystřídali desítky dobrovolníků, drtivá většina z nich pobyla přibližně týden. Pracovali jsme od deváté ráno a někdy jsme skončili o druhé, někdy až o šesté. Volno jsme měli pouze v sobotu, kvůli sabatu. Jinak jsme měli "příjemné" pracovní neděle, protože v Izraeli je neděle běžný pracovní den. Naši nadřízení byli ekologičtí zanícenci a téměř denně k nám chodili na exkurze izraelské děti různých věkových kategorií, aby si vyslechli zajímavé přednášky. Vysvětlovali jsme žákům, jak správně recyklovat (my jsme například recyklovali opravdu všechno), pak jsme názorně ukazovali, jak efektivně využít sluneční energie pomocí solárních kolektorů. Naše odpadní voda z koupelny a kuchyně šla zpět do zahrady, kde se recyklovala v malých bazénků pomocí speciálních rybek a pak se použila na zavlažování zahrady.V létě v Izraeli neprší a proto byla jedna z prvních povinností, které jsme po probuzení udělali, zalévání celé zahrady. Pak následovalo krmení zvířátek (slepice, ryby a kočky) a příprava snídaně pro všechny. Drtivou většinu dne jsme pracovali venku, pro mě to bylo náročné, nějak jsem si nezvykla na to přílišné blízkovýchodní slunce. Sem tam jsme po práci v zahradě pracovali i jako pečovatelé pro dvě malé dívky, dcerky naší alternativní office manažerky.Během Šabata se nepracuje! Ale ani necestuje.Sice je Izrael oficiálně sekulárním státem, přes šabat, který trvá od pátku-západu slunce do soboty-západu slunce si nic nekoupíte, protože obchody jsou zavřené (můžete si něco koupit v arabském obchodě, které ale v naší malé luxusní vesničce, kde jsme dobrovolničili , nebyly). Rovněž zde nefunguje veřejná doprava během sabatu. (Jedinou výjimkou jsou města Jeruzalém, Haifa a Nazaret, kde je početná arabská populace a jezdí tam samozřejmě během sabatu jen arabské autobusy.)Jelikož se mezi námi dobrovolníky nacházelo mnoho stopařských duší, během sabatu ale i mimo něj jsme úspěšně stopovali. Izrael je ideální země na stopování, má dobré cesty, většina řidičů hovoří anglicky a vzdálenosti jsou tu velmi krátké, však celková rozloha Izraele je 25 000 km ², což je pouze polovina rozlohy Slovenska. Já jsem za celý měsíc strávený v Izraeli použila komerční dopravu méně než 5-krát. I podle stopařského wikipedie je Izrael země s vynikající stopařského kulturou. Akorát musíte velmi dobře ovládat diplomacii a být politicky korektní, neboť v jednom autě je řidičem sionista a v druhém je to arab. Ale ve většině případů se probírali lehké témata.
Povinná vojenská služba před nástupem na univerzitu
Povinná vojenská služba je nařízena pro každého žida a židovku, pak pro muže z komunity druž a Čerkes. Čili to v praxi vypadá tak, že po skončení střední školy se jde na tři roky do armády pro kluky a na dva roky pro dívky. Pak se jde rok cestovat po světě a pak se jde na univerzitu. Potkali jsme kopec kluků, kteří byli právě v armádě, vůbec se jim tam nelíbilo, ale pokud by si vybrali nesloužit, měli by to pak těžší se zaměstnat, atd..Izraelští Arabové nemají povinnost sloužit v armádě, což však izraelské vedení často využívá jako účinný argument, proč jsou stále Arabové v tomto státě druhé kategorie občany. Něco ve smyslu, pokud chcete mít stejná práva, musíte sloužit v armádě. Lidé jsou však různí a mají různé projevy. Potkala jsem ženu, která v době kdy měla narukovat k vojsku předstírala duševní nemoc a dosud se na vojenské službě nezúčastnila. Podle mě to její život nějak extrémně neovlivnilo. Další známý se v inkriminovaném věku přesunul na pár let do Afriky a po návratu také už k vojákům nenastoupil. Ti tradičnější Izraelci, kteří se na povinné vojenské službě zúčastnili, jsou pak až do věku 43 let jednou za rok-dva povoláváni do zálohy. Tak proto jsou všude po celé zemi k vidění mladí vojáci a vojákyně se zbraněmi přes ramena. Mají zdarma veřejnou dopravu a nemohou stopovat.Při vstupu do velkých obchodů je přítomen detektor kovů, přesně jako v Turecku. A například, jednou jsme si s americkou kamarádkou chtěli pospat v místním parku ve městě Hadera, na půlhodinku se nám to i podařilo a pak přišla ochranka a vyhnala nás. Rovněž je v Izraeli zcela běžný pohled na vojenské lodě pohybující se na horizontu během celkem běžného koupání v moři. Ozbrojené vozidla jsou také plné dálnic. Kontrolní čekpointy jsou také tradičním izraelským koloritem. Během 100 km jízdy v autě po dálnici se někdy stane, že musíte i 5krát zastavit a podle nálady uniformovaných pánů vám jen podívají do auta, vyžádají si doklady, případně se zeptají kde cestujete, nebo následuje prohlídka vozidla. Nejprve si na to musíte zvyknout a pak to vůbec nevnímáte.V Izraeli se každý rád baví
Během dobrovolných prací v Solární zahradě jsme nikdy neměli úplně volný večer.Téměř každý den bylo nějaké pivko ať už u nás v zahradě nebo v tom jediném vesnickém baru, co tam byl, nebo v baru v Kibbutz nebo v nějaké haciendě kolem.Jednou jsme šli pouze pivko do sousedního domu a shodou náhod jsme skončili na pláži a zažili noční koupání. Zážitkem pro mě byla jedna Beach Trance Party.Představte si pláž v noci a masivní zábavu a šílenců všude kolem. Já jsem tam šla s lidmi z naší Solární zahrady a jejich malými dětmi. Předtím, než jsme si začali užívat, jsme postavili stan pro děti. Ten stan nebyl dál než 20 metrů od hlavního pódia, sice to místo bylo totálně neosvětlené, dosud nechápu jak tam ty děti mohly spát. Neboť oni opravdu sladce spali a pak, když o páté ráno přestali hrát, děti začaly plakat. Postupně jsme se všichni pět nasáčkovali do toho stanu a usnul nějaké dvě hodinky, probudili se do pracovní neděle a vydali se spát do Solární zahrady. Když jsme tuto příhodu vyprávěli lidem z jiných částí země jako příklad nezodpovědné výchovy, nikdo nám nedal za pravdu a zdůraznili, že chodit s malými dětmi za zábavou je zcela přirozené.Ráj v Karmelské horách a plno Arabů v Nazaretu
Během měsíce v Solární zahradě jsme si udělali i menší výlety do okolí s dalšími dobrovolníky. Byli jsme na Karmelské horách blízko Haify na farmě, kde naše kolegyně dobrovolně pracovaly a předtím než došly do Solární zahrady. Byl to ráj. Užívali jsme si relax na houpacích křeslech, odpočinek v malých bazénků, kuchyň a sprchu v přírodě a šli jsme s kozami na procházku a trochu jsme poli jednotila v zahrádce.Po dvou dnech v ráji jsme šli ohlédnout Haifu, což je severní izraelský přístav a město. Židé a Arabové tam žijí opravdu klidně. Pak jsme strávili dva dny v Nazaretě. Tam žil Ježíš Kristus, tak tam bylo hodně turistů a největší kostel na Blízkém východě. Byli jsme na večerní adoraci v pěti jazycích, také polsky se modlilo. Nazaret je nejlidnatější arabské město v Izraeli a nepsané hlavní město všech izraelských Arabů. Hebrejštinu jsme tam neslyšeli. Zato volání k modlitbě z minaretů ano. Brázdily jsme městem, navštívili kopec kostelů a mešit, rozmlouvali s kapitál - to je hlavní kazatel z mešity, který má na starosti páteční modlitbu, nakolik je pátek pro muslimy posvátným dnem (jako naše neděle).V Nazaretu jsme si našli ubytování přes couchsurfing. První člověk, který nám odepsal, byl 36-letý právník Khaled. Byli jsme pro něj prvními surfaři a byl skvělý. Po večerní kostelní ceremonii (adoraci), jsme přišli k němu domů a kolem půlnoci jsme se vybrali na šílenou dvouhodinovou jízdu do Jeruzaléma. Bavili jsme se v jednom malém baru plném arabské hudby, kde DJ-oval jeho kámoš. Celkem slušně dobrý večer. Khaled nás představil svým nejlepším kamarádem z jeho jeruzalémských vysokoškolských dob a tam jsme se bavili v zajímavém složení křesťanka ze Slovenska, židovská Američanka a z domácích tam byl arab, žid a také křesťan. Mírně podroušeni alkoholem nám vysvětlovali jak svorně si tu všichni naživu a na vlastní oči jsme mohli vidět, že vysokoškolští přátelé zůstali přáteli i po skončení školy.
Neskutečně skutečný Jeruzalém
V Jeruzalémě jsme se zdrželi dohromady pět dní. Skupinka čtyř dobrovolníků ze Solární zahrady se zase setkala pohromadě. Povinné historické prohlídky jsme střídali se zábavou. S naším couchsurfingovým hostitelem Yotam jsme například zažili noční pochod městem u příležitosti úmrtí hlavního rabína. Představte si stovky ultraortodoxních židovských mužů pochodujících nočními ulicemi Jeruzaléma v smutečním průvodu, v jehož čele se nesla truhla se zesnulým. Byla to jedna obrovská masa lidí v černém, kteří se tlačili, předbíhali a sácali, jen aby se dostali co nejblíže k truhle. A někde uprostřed jsme se protláčeli my, evropští turisté.Druhý den jsme měli povinnou jízdu, čili Zeď nářků-nejposvátnější místo pro židy. Před vstupem do objektu si přibližně půlhodinu počkáte v řadě na bezpečnostní kontrolu.Zároveň si musíte zahalit ramena a kolena a ženy i hlavu a pak se můžete přesunout na místo, kde kdysi stál obrovský chrám, z něhož dnes zbyla jen jeho západní stěna.Samozřejmostí je oddělená část pro ženy a muže, zvláštní je, že ta ženská část je podstatně menší.Po nejposvátnějším místě judaismu jsme se přesunuli do třetího nejposvátnějšího místa islámu. Skalní Dóm je po Mekce a Medíně třetí nejdůležitější místo pro muslimy. Podle legendy to bylo právě na jeho zlaté kupole, odkud vystoupil Mohamed na nebesa. Abychom nezapomněli na křesťanství, nemohli jsme nenavštívit Kostel Svaté Hrobky, kde byl ukřižován Ježíš Kristus a kde se nachází posledních 5 zastavení křížové cesty. Na tomto místě di dovolím malou poznámku. Do zmíněných prvních dvou míst jsme museli projít přes tisíc kontrol a čekat zhruba půlhodinku na vstup, zatímco do kostela byl nekontrolovaný vstup, nikdo od nás nic nechtěl a mohli jsme tam donést tisíc bomb.
V palestinském Betlémě je jiný svět
Z Jeruzaléma jsme si udělali jednodenní výlet do Palestiny. Konkrétně do Betlému.Města, kde se narodil Ježíš Kristus. Navštívili jsme kostel, kde byl ten nejmenší vchod, jaký si jen umíte představit. Rovněž jsme navštívili i mešitu, najedli se super levného jídla, protože to už nebyl Izrael, ale Palestina, konkrétně Západní Břeh, okupována oblast, kde to opravdu dost nefunguje. Platí se zde například Izraelský šekel, ale SPZka aut jsou specifické a barevně odlišeny od těch izraelských.Okupované území Palestiny tvoří Pásmo Gazy a Západní břeh řeky Jordán. To první jmenované je pod správou teroristického hnutí Hamas a od roku 2005, kdy došlo k násilnému vysídlení židovských obyvatel, se tam nedoporučuje cestovat. Západní Břeh je na malé výjimky plně pod správou Izraele a cestování do této oblasti určitě stojí za to. V Izraeli si připadáte jako v lepší západní zemi a hned vedle, na opačném břehu Jordánu je situace o poznání horší. Právě kvůli těmto, do očí bijícím rozdílem, každému doporučuji při návštěvě Izraele nezapomenout na palestinská území.V Betlémě jsme šli také podívat neslavnou stěnu, která odděluje Palestinu od Izraele.V Betlémské části je celá popsána, například slavný britský umělec Banksy zde má také svou kresbičku. Roger Waters z Pink Floyd zde také zanechal pár písmenek.Krutý odkaz, že něco v této části světa nefunguje, tak jak by mělo.
Komplikovaný přesun do Jordánska
Jednoho dne jsem se rozhodla opustit Solární zahradu a přišla jsem do Ammánu, hlavního města Jordánska. Vzdálenost Jeruzalém-Amman je 70 km, tak jsem si myslela, že to bude malinka, haha, jaká naivka. :-D Kdybych chtěla použít tu nejkratší cestu, potřebovala bych mít zakoupeny jordánské vízum dopředu a kvůli tomu se mi do Tel Avivu na ambasádu jít nechtělo. Tak jsem místo toho strávila 5 hodin v přímém buse z Nazaretu do Ammánu. Na hranici jsme strávili 2 hodiny, nejdřív jsem zaplatila poplatek Izraeli se opuštění země ve výši 20 EUR a pak stejnou částku za jordánské víza. Naštěstí tam nebylo nějaké horentní vyptávání, šlo to kupodivu docela hladce, jen pomalu. Ale radujme se, protože do roku 1994 byste se z Izraele do Jordánska nedostali. A například s mým izraelským razítkem v pase nemohu jít do Libanonu, do Íránu, do Sýrie, do Indonésie atd.. Snažila jsem se je ukecat, aby mi dali razítko na extra papír, jak to běžně turisté dělají, ale nějak jsem byla neúspěšná.-
Žádné komentáře :
Okomentovat