Pražící slunce nám nad hlavami naplno demonstruje svou moc, když se ve zvlněném vzduchu před námi vynořují zříceniny starověké Palmyry.Ztrácíme dech, a stojíme před tou nádherou.Medově zlatavé sloupy se vyjímají před námi v plné kráse, majestátní a mrtvé,otlačené své dlouhé, jemné stíny do měkkého písku. Vzduch kolem nás je líný a horký, no arabské šátky, které máme amatérský omotané kolem hlav, nás naštěstí spolehlivě chrání před pálením. V našem dohledu sice není žádná vegetace, ale my víme, že kdyby tu nějaká byla, ani lístek by se na ní v této chvíli nepohnul. Právě se totiž zastavil čas. Oáza Palmyra, v minulosti (a v arabštině dodnes) nazývaná Tadmor, rozhodně patří k místům, kam se při návštěvě Sýrie vyplatí zavítat. Toto město bylo po staletí křižovatkou mezi východem a západem a prosperujícím obchodním centrem, kterým proudily karavany naložené kořením, parfémy, slonovinou, hedvábím, sklem a dalším luxusním zbožím. Město tisíce sloupů, chráněné ze všech stran pouští, které se dokonce načas stalo královstvím, a za vlády legendární a ambiciózní královny Zenobia bylo hrozbou i pro mocných Římanů, patří dnes k největším a nejimpozantnějším turistickým atrakcím Sýrie.
Palmyra (město palem)
Nachází se asi 215 kilometrů severovýchodně od Damašku a 225 kilometrů západně od Eufratu doslova uprostřed ničeho.Přesto byla důležitým bodem pro putující karavany, které tudy procházely přes Syrskou poušť, a pro svou izolovanost a strategickou polohu také plnila jakousi nárazníkovou obrannou funkci proti nepřátelským vojskům. A přestože se Tadmor stal součástí římské provincie, roku 129 navštívil město císař Hadrián, který ho prohlásil za svobodné město. My jsme Palmyra navštívili v létě tohoto roku, kdy jsme se jako studenti archeologie zúčastnili archeologické expedice v severní Sýrii . Téměř dva měsíce jsme se ocitli daleko od domova, ve světě plném nepředvídatelných překvapení, jedovatých štírů, schovaných pokladů a náročné, ale nesmírně zajímavé práce na vykopávkách. Výlet do Palmyry byl pro mě a mých čtyř spolužáků malou "odměnou" po absolvování první poloviny pobytu, a přinesl nám mnoho nezapomenutelných zážitků z města, které doslova dýchá historií, a nádherně voní Orientem. Již v autobuse na cestě z Qamishli do Palmyry si uvědomujeme dvě věci. Tou první, zcela pragmatickou a pochopitelnou po měsíci
spávání na matraci, na střeše pod širým nebem, je lákavá vidina normální (a hlavně měkké) postele. Tou druhou je fakt, že se chystáme navštívit největší turistickou atrakci této země-známou Nevěstu pouště.
Nevěsta pouště
Zatímco vzrušeně studujeme turistického průvodce a nesrozumitelný, arabským písmem počmáraný jízdenku, nebo se v neuvěřitelných polohách snažíme alespoň na chvíli si zkrátit cestu dřímání, za okny autobusu monotónně ubíhá jednotvárná, nekonečná krajina, kterou dočasně vnímáme jako jakousi dobrodružnou, zvláštní verzi domova. Ta krajina zdánlivě vypadá stále úplně stejně-no naše oči po několika hodinách konečně začínají rozeznávat nepatrné změny v její struktuře. Toto již není suchá step severní Mezopotámie, schovaná pod kilometry polí a posetá kopečky Tella. Toto je poušť! Jemně zvlněná, žlutošedé, a potečkované beduínskými stany.Vystupujeme před něčím, co zlehka připomíná restauraci, která ale zároveň slouží jako autobusová zastávka. Je to rušné místo, trochu přehnaně vyzdobené levnými umělými květinami a nejrůznějšími dekoracemi. Zde si nejprve dáváme po drobném skleničce černého čaje (na který jsme si zvykli natolik, že už ani nevnímáme, jaký přeslazený ho v těchto končinách tradičně podávají), a snažíme se zjistit, jak se odsud dostaneme do hotelu. Stále se nacházíme pravděpodobně několik kilometrů od městečka Palmyry, pěšky bychom asi okamžitě zabloudili, a přestože se taxikáři předhánějí v nabízení odvozu, jaksi se zdráháme nastoupit. Snažíme se požádat pracovníky této "stanice" o radu. Nakonec se kouzelným slovíčkem stává název našeho hotelu-vysvitne, že budeme mít odvoz zdarma, protože hotel zde má svého šoféra, který nás již očekává, a za pár minut nás vysadí před hotelem Al-Faris. Od této chvíle se začínáme cítit jako vzácná návštěva . Majitel hotelu mluví anglicky (naštěstí!), je to zavalitý muž v pestrobarevné žíhané "galabii" se širokým úsměvem a možná až příliš uhlazenými způsoby. Srdečně nás přivítá a uvede do skromných, ale čistých pokojů. Zde si složíme zavazadla, potěšíme se pohledem na vytoužené postele, a vyjdeme na balkon, kde si poprvé můžeme skutečně vydechnout. Konečně z nás na chvíli opadává stres posledních týdnů, a zejména těch několika hodin, kdy jsme procestovali třetinu Sýrie z jejího severního cípu až sem, přímo do náruče pouštní nevěsty. Představte si pěti bláznivých studentů archeologie, kteří užasle stojí na balkoně, odkud mají dech beroucí výhled na zřícené starověké město, spící pod nánosy pouště. Idylickou atmosféru doplňuje třesavý hlas muezzin, který se k nám donesl z blízkého minaretu. Je to táhlý, hlasitý zvuk, který se v muslimských končinách ozývá pětkrát denně nejprve z největší mešity, ke které se postupně přidávají všechny ostatní, až volání slyšet ze všech světových stran. Nejprve si v šoku zakrýváme uši, protože je to zvuk, který by u nás většina lidí vyhodnotila jako otravný a nepříjemný. Ale i my, úplní cizinci a nováčci v zemi, kde vychází slunce, dokážeme v tomto nesrozumitelném zpěvu vycítit něco krásné-něco, co sem tak velmi patří, že si skutečně nelze představit Palmyra bez jejího zeleno osvětlených minaretů a skandujících muezzin. Nebyla by to už Palmyra. Nebyl by to už Orient. Zkoumání světoznámých zřícenin zasvěcujeme dlouhé hodiny, během kterých nám nezbývá, jen žasnout. Jsme smrtelníci, kteří se ocitli tak blízko historii, že slyší každý její unavený nádech ve vánku poletující mezi sloupy. Chrámy, Agora, tetrapylon, palác královny Zenobia, Diokleciánův tábor, lázně, majestátní kolonáda, zívající brány, hrobky, němí svědkové slavné římské minulosti města. Zatímco mezi ně procházíme, slyšíme, jak za námi v těsném závěsu kráčí neodbytný prodavač bižuterie, který má obě předloktí pokryté cinkajícími provázky korálků. Se směšným přízvukem nás přemlouvá, abychom si od něj něco koupili. Naléhá, pak prosí. Připojují se k němu někteří další, až se za námi žene celý zástup mužů. Třešničkou na dortu jsou dva chlapci, kteří se k nám přiženou na velbloudech. Tímto dlouho nedokážeme odolávat-jízdu na velbloudu si přece nemůžeme nechat ujít! Po chvíli dohadování se o ceně můžeme "nastupovat".Velbloudi leží s nohama složenýma pod tělem, takže na ně vysadit bez větších problémů, a pak se zvířata postaví způsobem, který nás mírně překvapí-postaví se nejprve na zadní nohy, takže nás to pořádně hodí dopředu, a potom vyrovnají nohy přední, až se ocitneme vysoko nad zemí. Můj velbloud se jmenuje Casanova je líný ,slintavý a hlučný, a já na jeho zádech jen bezmocně poskakuji a zoufale,ale nadšeně se pokouším nesklouznout z ohromně vysokého zvířete. Vycházka končí krátkým cvalem nebezpečným terénem mezi zříceninami, což způsobí ještě vyšší míru nadskakování a smíchu.Když se nám podaří z velbloudů slézt, posedávají ještě chvíli ve stínu sloupů s majiteli velbloudů a prodavači šperků, kteří nás až nyní přesvědčí, abychom si jejich zboží alespoň vyzkoušeli, o pár minut jsme tedy já a další dvě slečny z naší pětičlenné skupinky ověšené náhrdelníky a prsteny, jejichž koupi musíme stále důrazněji odmítat. Těmto lidem se zřejmě velmi líbíme-následuje další jízda na velbloudu, tentokrát zdarma, a několik pozváni na čaj a hostinu. Musíme se ale rozloučit, chceme totiž pokračovat v naší cestě mezi zříceniny. Navštěvujeme chrám boha Baala, několik dalších, menších chrámů a starověké divadlo, a po několika hodinách se vracíme do hotelu, kde si na chvíli odpočineme v největším horku.Nakonec se nemilosrdné slunce konečně rozhodne skutálet své ohromné, buclaté tělo po nebeské kupole trochu níže, a my se vybíráme v příjemném chládku podvečera na průzkum druhé části města. Té živé. Prvních několik minut se ještě ohlížíme za řetězcem dětí, které utíkají za námi a chtějí, abychom si je vyfotili a / nebo jim do dlaní vtiskli "bakšiš". Postupně si ale na neustálé pokřikování chtě nechtě přivykáme (každá darovaná mince přiláká totiž tolik dalších natažených rukou, až nás obklopuje celý vějíř prstů, a my se vůbec nemůžeme pohnout kupředu) a noříme se do spleti uliček, které zcela pohltí naši pozornost a ostražitost . Nemáme mapu, a její společnost nám ani nechybí, protože takové bloudění je mnohem zajímavější než cílevědomá turistika.Navíc se i tak zdá, že všechny cestičky vedou ... do bazarů. Zaprášené stříbro, šátky tisíce barev a vzorů, starožitnosti, vodní dýmky, amulety, vyřezávané dřevěné truhly, šperky, pohlednice ... to vše jen jako malý zlomek, jakási vzorek toho, co byste našli na skutečném arabském trhu. Tento turistický je příliš maličký, plný restaurací, několika turistů a majitelů obchůdků vychvalujících své předražené suvenýry. I v potemnělé nočních uličkách budí naše skupinka tolik pozornosti a rozruchu, jaký by asi způsobila parta hollywoodských celebrit nakupující v supermarketu chléb. Mladí Evropané s pokožkou bílou jako stěna, a zejména tři dívky s nezahalenou tvářemi a rozpuštěnými vlasy, to je zaručeně něco, za čím se otočí většina místních. Každý je k nám ale přátelský a hovorný (většina prodavačů mluví obstojně anglicky), a tak se vesele proplétáme z jednoho obchůdku do druhého, a dokud se propracujeme na druhou stranu ulice, máme plné břicha čaje (typická arabská pohostinnost) a téměř prázdné peněženky. Snažíme se dohadovat cenu, což prodavačů okamžitě nadchne a se zápalem se s námi vrhají do hádek. Koupit si tu něco jen tak, bez vyjednávání, je něco jako urážka. Naše úsilí a chabé pokusy mluvit arabsky jsou ale odměněny-podařilo se nám úspěšně srazit většinu cen alespoň na polovinu, dokonce jsme od jednoho velmi milého beduínského prodavače dostali ručně tkaný kobereček z ovčí vlny jako dar. Nákupní horečku zakončujeme koupí balené pitné vody do zásoby na zítra, a v stánku s občerstvením si dáváme falafle-chutné cizrnové karbanátky se zeleninou zabalené v tenkém arabském chlebu. Pak se unavení vracíme do hotelu, kde jeho majitel kouří z vodní dýmky. Zve nás, abychom si přisedli, a první ranní hodiny tedy strávíme zahaleni v obláčku voňavého dýmu, který nám vytrvale zatlačuje víčka a otupuje vyčerpané smysly. Kouzelná atmosféra noční Palmyry nás pomalu pohlcuje do sebe jako něžná milenka. Nezapomenutelná ...
Žádné komentáře :
Okomentovat